Diderot, Denis (1713-1784) Francouzský filosof. Diderot nenapsal žádné systematické dílo o politické teorii a spisy, ve kterých se zabývá politikou, mají často formu dialogu, u níž je těžké rozhodnout, které z vyložených názoru zastává autor. Avšak s pomocí Diderotovy publikované korespondece a různých prací, jež mu byly připsány teprve v posledních letech, je možné vysledovat určitý vývoj v jeho politickém myšlení v kontextu s jeho zkušenostmi a událostmi doby.
Zdá se, že Diderot byl v mládí žákem BACONA, jak v politice, tak ve filosofii.- - Encyklopedie (Encyclopédie, 1751-65), stěžejní -ší ze všech hodnot, závisí na rovnováze mocí. Monarcha by měl neustále udržovat při životě zákonodárný orgán, jenž by zabraňov val tomu, aby výkonná moc nekontrolovaně sklouzla do despotismu. Kateřina však jeho radu odmítla. Diderot jí také paradoxně sdělil, že její říše je tak zaostalá, že jí filosofové nemohou pomoci. V Rusku by mělo nejdříve Diderotovo dílo, byla věnována ideji spásy dojít k modernizaci, a až poté by měly násleprostřednictvím vědy. V zájmu zlepšení živo- dovat rozhovory s filosofy.
ta člověka na zemi navrhoval podmanění pří- Do Francie se Diderot vrátil s politickými rody pomocí plánovaného a kolektivního em- názory, jež byly ve srovnání s většinou enpirického výzkumu, a po silně Ce~raliZOVané cyklopedistů dosti levicové (viz vládě požadoval, aby tento prog m realizo- FRANcouzsKÉ OSVÍCENSTVÍ). Nikdy nesdílel vala. Obvyklým označením pro to politiku Voltairovu oddanost ideji přirozeného práva je "osvícenský despotismus", nen\ to však na majetek. Diderot byl chudý člověk a značoznačení zcela přesné, protože Dider~ do- ně~§oUé~níkY. Byl proti fysiokratické konce ve větší míře než VOLTAIRE, věřit--- -pólitice ekonomického laissez-faire, protože v osobní svobodu, jež nemusí být za moudré odstranění regulace obchodu s obilím znameabsolutistické vlády nutně ztracena. Nicméně fialo, že potraviny se staly pro nižší třídy nái přesto se v jednom období svého života při- kladnějšími. S hořkostí napadal imperialisticpojil k Mercieru de la Riviere v požadavku kou a koloniální politiku evropských vlád. všemocné vlády odborníků, která by nezane- Částečně proto, že považoval kulturu chala žádný prostor pro politiku. "ušlechtilých divochÚ" za daleko lepší než Diderotův zpÚsob myšlení byl "dialektic- kulturu křesťanskou, kterou se mezi nimi snaký" v tom smyslu, že jakmile jednou ukončil žili propagovat imperialisté, částečně proto, rozbor nějakého tvrzení, pustil se do jeho vy- že byl přesvědčen, že Evropané nedělají dobvracení. Stejně jako Voltaire a většina ency- ře, když vnucují cizí vládu a svou přítomnost klopedistů snilo tom, že se stane filosofem společenstvím, jež mají právo na svou vlastní ve službách mocného monarchy, že bude nezávislost Takovými argumenty se Diderot usměrňovat myšlení panovníka s mocí řídit vzdálil modernímu progresivnímu osvícenskécelé království. Když ale byla Diderotovi mu názoru, že rozšiřování rozvinutější evropskutečně poskytnuta šance sehrát takovou ro- ské civilizace do zaostalých částí světa je užili, promptně ji odmítl. Kateřina Veliká, čte- tečným krokem ke konečnému triumfu vědy. nár"ka jeho knih, jej pozvala do Petrohradu, Diderotovo myšlení bylo pro osmnácté stoleaby ji radil v ref9nnách. Diderot však místo tí méně typické než myšlení jiných osvícensebe poslal Merciera de la Riviere. Když ho ských myslitelÚ. Jeho názory na politiku i na pak konečně přemluvila k osobnímu příjez- jiné otázky hodně předběhly svou dobu.
du, udělal, co bylo v jeho silách, aby carevnu přesvědčilo nutnosti zříci se absolutní svrchovanosti a sdílet ji s parlamentem. Tváří v tvář "osvícenému despotovi" Diderot převrátil své staré baconovské politické názory a v esejích a memorandech určených carevně Kateřině předkládal argumenty, které byly opakováním toho, co řekl MONTESQUIEU. Tvrdil, že svoboda, nejvzácnější ze všech hodnot, závisí na rovnováze mocí. \t1onarcha by měl neustále udržovat při životě zákonodárný orgán, jenž by zabraňoval tomu, aby výkonná moc nekontrolovaně sklouzla do despotismu. Kateřina však jeho radu odmítla. Diderot jí také paradoxně sdělil, že její říše je tak zaostalá, že jí filosofové nemohou pomoci. V Rusku by mělo nejdříve dojít k modernizaci, a až poté by měly následovat rozhovory s filosofy.
Do Francie se Diderot vrátil s politickými názory, jež byly ve srovnání s většinou encyklopedistů dosti levicové (viz FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ). Nikdy nesdílel Voltairovu oddanost ideji přirozeného práva na majetek. Diderot byl chudý člověk a značně soucítil s dělníky. Byl proti fysiokratické politice ekonomického laissez-faire, protože odstranění regulace obchodu s obilím znamenalo, že potraviny se staly pro nižší třídy nákladnějšími. S hořkostí napadal imperialistickou a koloniální politiku evropských vlád.
Částečně proto, že považoval kulturu "ušlechtilých divochů" za daleko lepší než kulturu křesťanskou, kterou se mezi nimi snažili propagovat imperialisté, částečně proto, že byl přesvědčen, že Evropané nedělají dobře, když vnucují cizí vládu a svou přítomnost společenstvím, jež mají právo na svou vlastní nezávislost. Takovými argumenty se Diderot vzdálil modernímu progresivnímu osvícenskému názoru, že rozšiřování rozvinutější evropské civilizace do zaostalých částí světa je užitečným krokem ke konečnému triumfu vědy. Diderotovo myšlení bylo pro osmnácté století méně typické než myšlení jiných osvícenských myslitelů. Jeho názory na politiku i na jiné otázky hodně předběhly svou dobu. MC

odkazy
Diderot, D.: Výbor z dfla, přeJ. 1. Binder a J. Veselý, ed. V. Čechák. Praha: NakJ. Svoboda, 1990.
literatura
France, P.: Diderot. Oxford: Oxford University Press, 1983.
Mason, J.H.: The Irresistible Diderot. Londýn: Quartet, 1982.
Strugnell, A.:' Dideroťs Politics. Haag: Martinus Nijhoff,1973.